Narodila jsem se v Ostravě a byla jsem tou nejroztomilejší kudrnatou blondýnkou, která se v té době vyskytovala v centru u kina Vesmír. Jako každé „správné“ ostravské dítě jsem si záhy pořídila respirační problémy a kolem 4 let mi byla diagnostikovaná vrozená oční vada, silná krátkozrakost a astigmatismus. Pro lepší představu – silná krátkozrakost u mě znamenala, že jsem v 18 letech měla na pravém oku přes 20 dioptrií, a to člověk úplně dobře nevidí. Zdraví svých očí jsem nejdřív řešila laserovou operací a poté i očními implantáty. Po těchto zákrocích mi již klasická medicína nenabízela další možnosti, ačkoliv se vlivem stresu má vada stála zhoršovala.

Díky osvícené mamince jsem již v průběhu dospívání podstoupila kineziologické terapie, zasvěcení do Reiki a znala jsem i jiné možnosti léčby. A tak jsem se už při studiu na vysoké škole začala zajímat o alternativní metody léčení, uvolnění stresů a terapie. Díky studiu biologie jsem se dokázala na člověka dívat jako na jeden obří superorganismus – samostatný ekosystém, ve kterém probíhá najednou miliarda procesů, ve kterém žijí biliony jednotlivých organismů a buněk a kde platí všechna obecná pravidla a zákonitosti, které jsem znala ze studia velkých systémů, ale i ekologické a behaviorální vazby, jakými jsou například nosná kapacita prostředí nebo stresové strategie.

Začala jsem vidět člověka jako víceúrovňovou bytost složenou z mnoha vrstev, úrovní, prostorů, prvků a možností. Začala jsem člověka vidět jinak. Nestačil mi jen anatomický popis, chtěla jsem souvislosti, vazby, možnosti nápravy. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem pochopit mechanismy, jakými stres ovlivňuje člověka. Chtěla jsem pochopit, jak je možné, že vzpomínka z dětství dokáže člověka paralyzovat ještě po 50 letech. Chtěla jsem se naučit, jak uvolnit stres po porodu, nebo jak pomoci dítěti, když se v noci bojí.

Ale hlavně jsem chtěla vidět! Vidět své děti růst, řídit auto a kochat se jesenickou přírodou. Neměla jsem nejmenší tušení, jak moc mi mé oči změní pohled na svět a kam mě zavede cesta sebepoznání, sebepřijetí, sebeléčení. Můj příběh stále pokračuje, rozvíjí se, občas se vrací, větví a zamotává. Mé oči jsou stále barometrem nahromaděného stresu, výzvou i odměnou. Díky mým „vadným“ očím vidím svět jinak. Díky mé píli, úsilí a potřebě nasávat stále nové a nové informace, hledat souvislosti a příčiny, pomáhám dalším vidět neviděné.